Když vloni na jaře tahle smečka otvírala jedno z tradičně velmi povedených vystoupení ostravské Salamandry v pražském klubu Hells Bells, četl jsem ve tvářích přítomného a velmi hustě natěsnaného davu takový malý úžas, jakože jak je to možné, že o těchhle Ivory Gate ještě nebylo slyšet. Bodejť by bylo, když se jednalo o málem jejich první živé vystoupení. A už tehdy mě (a myslím, že nejen mě) mrazilo v zádech a už tehdy jsem si znovu zaplesal nad novou a nadějnou jiskřičkou v tuzemské speed metalové výhni.

I když vlastně novou. Ono už je to nějakých pár pátků, co vůdčí persona tohoto spolku, kytarista a skladatel Štěpán Langer, s sebou vláčí svoji kytaru, a co pár dalších bláznů, stejně jako on, propadlo kouzlu rychlého kovu. A jak slyšno z úplné prvotiny kapely, jinak také třískladbového dema „Mountains“, které posloužilo i coby soutěžní příspěvek do klání „Rock Made in Gambrinus“, moc dobře tomu tak. Tahle malá ochutnávka, vezmeme-li si, kolik času vlastně znamenají pouhé tři skladby, je totiž už sama o sobě, lidově řečeno, neodolatelná a k nakousnutí, přičemž je samozřejmě nutné si uvědomit, že řeč je o klasickém speed metalu takovém, jakého je všude kolem spousta, ale zároveň takovém, jak už se to tak někdy (naštěstí) podaří, na který zas jen tak nenarazíte.

Jinými slovy, Ivory Gate ve své melodické hře na honěnou používají klasický vzorec, ale dosazují do něj své vlastní neznámé. Snad proto je tahle malá kolekce vybavena na soudobé poměry celkem originálními nápady a z toho těžícími skladbami, které ve srovnání s některými jinými domácími (a nebál bych se říct i zahraničními) spolky vyčnívají jako ony „hory“ z titulku nahrávky. Může to být velkolepá mezihra se šťavnatým ´kudrlinkováním´ sóla v „Ivory Gates“, může to být zadumaná první část sloky v „Light of the Gods“, zahraná pouze s bicími a „prohrábnutím“ čistého zvuku kytary, a může to být i skvěle zrychlený přechod ze střednětempé předehry s jakoby mluveným zpěvem v „Mountains“, je zkrátka úplně jedno, kterou skladbu nebo který okamžik si vyberete.

Nemalý podíl na tom rovněž má, a je to asi zcela pochopitelné, i jemný hlásek zpěvačky Jany Vondrové, který vyznívá hodně procítěně, a dokonce bych i řekl, že pro to, co I. G. hrají, je mnohem přiléhavějším než odpovídající hlas mužský. Jen věčná škoda, že tahle nahrávka vznikala v opravdových ´sklepních´ podmínkách, a že zpěvaččin projev tak nemohl být studiově dohlazen, protože přece jen je místy v jejím výrazu poznat onen nádech ne úplné dokonalosti (čímž ovšem nechci říct, že by zpívala falešně, to v žádném případě). K tomu všemu je pak ještě samozřejmě nutno připočítat výborný výkon kytar a bicích (což už je ale dnes asi povinnost), a není možno uzavřít jinak, než že jsem si právě vytipoval osobního velmi horkého kandidáta na vítězství ve zmíněné soutěži. A jsem po čertech natěšený, jak že to vlastně s Ivory Gate dopadne.